Je to asi šest let zpátky, kdy jsem měla ošklivou nehodu na kole. Na první pohled to vypadalo poměrně děsivě. Na ten druhý jsem si pobyla pár týdnů doma na neschopence a odnesla trochu strachu a jizev, které už asi nevyblednou. Nejsilnější pocit, který mi ale z té nehody zůstal, byla vděčnost. Tehdy i teď. Stačilo totiž málo a následky nehody mohly být víc než jen „kosmetické“.

Začala jsem možná lehce depresivně, ale sama nehodu vnímám kladně v tom, že mě konečně pořádně nakopnula myslet také na ostatní.

„Když se máš dobře, měl bys vrátit něco zpět.“ To je motto, kterým se od té doby řídím. A to „mít se dobře“ jsou pro mě vlastně úplně obyčejné věci – že máme teplé jídlo každý den, že máme hezké bydlení a dobrou práci, že si v rozumné míře můžeme pořídit vše, co chceme.

Není to ale o materiálních věcech a výši výplaty. Je to přítomný okamžik, kdy vnímám, že jsem měla hezké ráno, protože jsem si dala dobrou snídani a koupila hřejivé kafe. Nebo jdu spát spokojená, protože se mi podařilo dokončit delší projekt, měla jsem poklidný rodinný den anebo pokořila důležitou osobní metu.

Všechny tyhle chvíle mi připomínají, jak důležité jsou ty nejobyčejnější věci. Ano, mohli bychom se mít ještě líp! Mít lepší práci, větší dům, bohatší šatník a konto. To je pro mě ale spirála bez konce a spousta vynaložené energie pro materiální „nic“.

Když jsem měla na vysoké škole pár semestrů sociologie, utkvěla mi v hlavě zajímavá teorie o vývojových etapách člověka. Ta totiž říká, že když některou z etap nedovršíme tak, jak bychom měli, podvědomě v ní zůstaneme tak dlouho, dokud nejsme zralí posunout se dál. „Ty jsi jak malé dítě, on je takový zastydlý puberťák…“. Všechna takhle tvrzení se opírají o stejnou teorii, která také tvrdí, že nejvyšším vývojovým stupněm člověka je umění přesáhnout sám sebe. Umět myslet na ostatní, dělat dobrovolně něco pro jejich dobro, odložit vlastní prospěch pro vyšší cíl…

A tím je pro mě i charita. Když se máš dobře, měl bys něco vrátit zpět… A tak pravidelně vyřazuji oblečení, které je ještě hezké, ale už ho neunosím a dávám ho do kontejnerů k tomu určených. Nárazově podporuji dobročinné sbírky, které mi přijdou smysluplné – třeba jako seznam přání onkologicky nemocných lidí v rámci nadace „růžová bublinka“ Pink bubble. Každý měsíc posílám 1 % ze své hrubé mzdy na Dobrého anděla a podporuji třeba i místní seniory z domova důchodců tím, že si kupujeme jejich výrobky.

Vánoce a přelom roku vždy svádí k tomu bilancovat, dávat si nové cíle a možná i předsevzetí. I já přemýšlím nad tím, kam bych se chtěla v příštím roce posunout a co by mohlo v mém životě fungovat lépe. Současně si ale připomínám všechny věci, za které jsem vděčná. A to je pro mě „mindset“, díky kterému jsem určitě dlouhodobě šťastnější, než kdybych přemýšlela jen nad tím, co mi ještě chybí ke spokojenosti…

Baví vás Pruhované léto? Sledujte mě i na Instagramu! Nebo se přihlašte k odběru newsletteru a už vám neunikne žádný článek. 🙂