Je to už mnoho let zpátky, kdy jsem měla ošklivou nehodu na kole. Na první pohled to vypadalo poměrně děsivě. Na ten druhý jsem si pobyla pár týdnů doma na neschopence a odnesla trochu strachu a jizev, které už asi nevyblednou. Nejsilnější pocit, který mi ale z té nehody zůstal, byla vděčnost. Tehdy i teď. Stačilo totiž málo a následky nehody mohly být víc než jen „kosmetické“.

Začala jsem možná lehce depresivně, ale sama nehodu vnímám kladně v tom, že mě konečně pořádně nakopnula myslet také na ostatní.

„Když se máš dobře, měl bys vrátit něco zpět.“ To je motto, kterým se od té doby řídím. A to „mít se dobře“ jsou pro mě vlastně úplně obyčejné věci – že máme teplé jídlo každý den, že máme hezké bydlení a dobrou práci, že si v rozumné míře můžeme pořídit vše, co chceme.

Přitom nejde o materiální věci ani výši výplaty. Říká se tomu přítomný okamžik – vnímám, že jsem měla hezké ráno, protože jsem si dala dobrou snídani a koupila hřejivé kafe. Jdu spát spokojená, protože se mi podařilo dokončit delší projekt. Uvědomím si, že jsem měla poklidný rodinný den anebo pokořila důležitou osobní metu.

Všechny tyhle chvíle mi připomínají, jak důležité jsou ty nejobyčejnější věci. Ano, mohli bychom se mít ještě líp! Mít lepší práci, větší dům, bohatší šatník a konto. To je pro mě ale spirála bez konce a spousta vynaložené energie pro materiální „nic“.

Když jsem měla na vysoké škole pár semestrů sociologie, utkvěla mi v hlavě zajímavá teorie o vývojových etapách člověka. Ta říká, že když některou z etap nedovršíme tak, jak bychom měli, podvědomě v ní zůstaneme tak dlouho, dokud nejsme zralí posunout se dál. „Ty jsi jak malé dítě, on je takový zastydlý puberťák…„. Všechna takhle tvrzení se opírají o stejnou teorii. A podle ní nejvyšším vývojovým stupněm člověka je umění přesáhnout sám sebe. Umět myslet na ostatní, dělat dobrovolně něco pro jejich dobro, odložit vlastní prospěch pro vyšší cíl…

„Umění přesáhnout sám sebe“ je pro mě i charita.

„Když se máš dobře, měl bys něco vrátit zpět…“. A tak pravidelně vyřazuji oblečení, které je ještě hezké, ale už ho neunosím. Nárazově podporuji dobročinné sbírky, které mi přijdou smysluplné – třeba jako seznam přání onkologicky nemocných lidí v rámci nadace „růžová bublinka“ Pink bubble. Každý měsíc posílám 1 % ze své hrubé mzdy na Dobrého anděla. A podporuji třeba i místní seniory z domova důchodců tím, že si kupujeme jejich výrobky.

Vánoce a přelom roku vždy svádí k tomu bilancovat, dávat si nové cíle a možná i předsevzetí. Také přemýšlím nad tím, kam bych se chtěla v příštím roce posunout a co by mohlo v mém životě fungovat lépe. Současně si ale připomínám všechny věci, za které jsem vděčná.

A to je pro mě mindset (nastavení mysli), díky kterému jsem určitě dlouhodobě šťastnější. Můžu neustále přemýšlet nad tím, co mi ještě chybí ke spokojenosti. Nebo si uvědomit, co vše už mám, kam jsem se dokázala dostat a jak by to šlo dál rozvinout.

A co vy? Podporujete rádi nějakou charitu? Nebo si dáváte zajímavá předsevzetí? Podělte se o ně do komentářů <3.

Baví vás Pruhované léto? Přihlašte k odběru newsletteru a už vám neunikne žádný článek. 🙂